Povídka: Život jedné středoškolačky [2.díl]

10. února 2014 v 20:14 | PeťuŁA - 17 let |  Povídky

Když jsem se rozběhla za ním, tak jako by najednou zmizel. Nikde po něm nebylo ani štěknutí. Je tak rychlý? Protože není možné, aby mi prostě zmizel z dohledu. Do toho samozřejmě jak jsem sebe změnila od základu, což znamenalo podpatky místo tenisek, mi ¨má neznalost běhání v podpatkách udělala školní trapas pro dnešní den. Pěkně jsem si to chodbou školy sjela po zadní části těla až k nějakému klukovi, který jen ztěžka držel smích na uzdě. V tu chvíli jsem se chtěla propadnout do první díry, která by se pode mnou objevila. Všichni okolo se smáli. Bylo to horší než nějaká telenovela, kde holka vyleze z wc a táhne zpod sukně toaletní papír. Možná tu prostě neznají trapasy. Proto jsem se jen rychle zvedla a šla do třídy na další hodinu. Hodinu zpěvu, kterou mám mimochodem s Annete. Jo, přesně s tou, co po mě v předešlých hodinách chtěla, ať zpívám. Očividně se tomu nevyhnu, proto profesor, kterému říkali "Stylinsky" začal přivítací hodinou pro mou maličkost.


Slečno Welsová, mohla byste jít hezky vedle mě a představit se nám? Vůbec se mi nechtělo, ale bylo tak hrobové ticho v tak malé třídě plné hudebních nástrojů, 4 modrých stěn a 3 oken, že jsem se zvedla z mé poslední lavice a šla jsem přímo k němu. "Víte, jak se představujeme v mé hodině?" to se opravdu ptá? Jakoby nestačilo mé jméno. Catherine. "Jsem Catherine, ale všichni mi říkají Cat. Ozvala se i naše Annete. "jako kočka? To bude omyl, nejsi kočka, od toho jsem tu já" no super, ještě někdo další se chce smát? Tak do toho, pomyslela jsem si, když Stylinsky řekl "Cat, tady nás zajímá tvůj hlas a ne jméno, řídíme se tu pravidlem - Fuck the name, love the story" "hezký pravidlo, pane profesore." Odpověděla jsem, protože nic jiného mě opravdu nenapadlo. "Tak zpívej Cat" když dořekl tuhle větu, zalilo mě neuvěřitelné horko, horší jak při orgasmu, který sem ještě neměla, ale přesto jsem si to myslela a doufala, že to mám pouze já v hlavě. Když najednou se ve třídě ozval smích. Ten hlas znám, to musí bej Ian, ale vždyť jsem ho tu celou dobu neviděla, nic. Nebyl tu. "No tak, Cat, nikdo ti hlavu neutrhne a musíš umět zpívat, pokud si na téhle škole. Chceme i my slyšet tvůj talent" naléhal na mě profesor. Já byla červená snad až na zadku. A když jsem konečně vymyslela, co zazpívám, tak zazvonilo. Nemám to, ale štěstí? Jo, tímhle přesně tímhle přimhouřeným pohledem mě probodával profesor a Annete.

Yeah, podařilo se mi zmizet co nejdřív z hodiny a taky náhodou odchytit Iana, který se mi od předešlé přestávky vyhýbal. Jako by řekl něco, co říkat neměl, nebo snad to byla jen sranda a to jeho úžasně vyslovené "chérie". "Iane?" křikla jsem na něho. Otočil se, přišel a řekl "už nikdy, neřeš to, co jsem ti řekl" než jsem se vzpamatovala, byl pryč. Co mi vlastně říkal? Nemůžu si vzpomenout, jako bych byla v transu nebo co. Pro dnešek toho mám fakt dost. Škola skončila a já mohla konečně domů do toho svého pokoje, který spíše vypadal jako skladiště pro krabice, než pokoj pubertální holky. Když jsem přišla domů, nečekala jsem, že by tu někdo byl, protože otec znovu začal hodně pracovat a já opět byla celý dny sama doma. Když on jde do práce, já už jsem dávno ve škole, když spím, on se vrací. Ani mi neřekl, co vlastně dělá. Není čas, aby mi to řekl, jediné vzkazy na lednici jsou, že mám koupit tamhle to a támhle to nebo zas tamto a že sem nemám nikoho vodit. Jo, takhle vypadá život 17 leté dívky z New Jersey. Ale živobytí s babičkou a dědou mi opravdu, ale opravdu nechybělo.

Bum bum, někdo klepal na dveře, takovým zvláštním klepáním. Kdo by to mohl být, když nikdo ještě neví, kde vlastně bydlím? Sešla jsem schody, a když jsem otevřela dveře, stál tam Ian, Caroline a ještě nějaký kluk. Mám pocit, že to byl ten, který se snažil udržet smích, když jsem mu po zadku dojela až k nohám. "Čau" řekla jsem a čekala na odpověď, s tím, že řeknou, co tu vlastně chtějí. "ahoj Cat, nechceš jít ven?" řekla Caroline. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, že to říká zrovna ona. "No, radši ne, mám tu dost práce" v tu chvíli po mě sáhl ten kluk, který mě zná pouze trapasu, který se stal kvůli Ianovi. Byl vysoký, asi metr devadesát, hnědé krátké vlasy s patkou, měl krásný modrý oči a šibalský úsměv. JmenovaL se Bones. "Pojď, nemůžeš být přece celý den zavřená doma, musíš poznat Brooklyn, je tu fakt krásně" řekl a pustil mě. Musím říct, že měl úžasně vonící kolínskou a měl tak pěkně vyryté rysy obličeje stejně jako Ian, byl k sežrání. "no já nevím" řekla jsem tichým tónem. Ale to už jsem byla venku na cestě k jejich autu. Když jsem si sedla do jejich auta, hned za mnou doslova přilítla Caroline, ta blondýna s dlouhými vyžehlenými vlasy. Nikdy jsem neměla kamarády, tohle je pro mě novinka, nevím, jak se mám chovat, nevím co říkat a tak. Caroline očividně neuměla mluvit o něčem jiném než o módě, protože celou cestu mi tím strašně vymývala mozek. Ani nevím, kam jsme jeli, protože okýnka byla černá a já malá na to, abych viděla dopředu.

Zastavili jsme, všichni vyskákali z auta a jen mě řekli, zůstaň sedět.

Pokračování příště

Život jedné středoškolačky /úvod/

Život jedné středoškolačky /1.díl/

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama