Povídka: Život jedné středoškolačky [3.díl]

17. února 2014 v 23:40 | PeťuŁA - 17 let |  Povídky

ŽIVOT JEDNÉ STŘEDOŠKOLAČKY - 3. díl

Zastavili jsme, všichni vyskákali z auta a jen mě řekli, zůstaň sedět. Snažila jsem zeptat proč, ale marně. Jakoby najednou všichni zmizeli a mě nechali na konci druhé poloviny zeměkoule. Když jsem chtěla otevřít okénko, nebo dveře, zjistila jsem, že je tam nejspíše dětská pojistka. "SAKRA" vykřikla jsem naštvaně. V tom přilítl Bones. Myslela jsem, že my alespoň řekne co to má být. Ale jak sem zjistila, přiběhl jen s tím, že mám držet hubu a nic se mi nestane. Jo, fajn, tohle jsem ještě víc nechápala. Jasně, slyšela jsem nějaké rány, nějaké hlasité dýchání a další všelijaké zvuky, které šli zvenčí, ale co mohu dělat, když jsem zavřená v tomhle hloupém, černém, ošklivém autě?


Seděla jsem v autě asi hodinu a ne jen, že jsem byla naštvaná, ale ještě k tomu mě popadl záchvat nostalgie. Ian mi připomínal toho kamaráda, toho jediného a nejlepšího kamaráda z dětství, který jen tak zmizel a dál nic. Nikdy jsem nezapomněla. Vždy mě zajímalo, proč zmizel bez rozloučení. A když jsem nemyslela na něho, tak jsem fakt hodně přemýšlela nad Bonesem. Vypadal jako princ z pohádky a jediný se nesmál při mém trapase, kdy jsem až k němu přijela po zadku. Ale dost, na to, že jsem tu chvíli, tak mám v hlavě dva? Přece mi bylo dobře i bez nich. Celých 17let.

A dost, už mě to tu opravdu štvalo, ne jen, že jsem v tom malém autě byla sama, ale ještě zamčená a nemůžu ani otevřít hloupé okénko? Ne, o tohle nestojím. Vzala jsem svůj nový telefon, který jsem dostala od otce hned, jak jsme se přestěhovali sem. Prý nový začátek, tak to chce i dárek. Bohužel předání jeho bylo přes vzkazy. Jako obvykle. Nepamatuji se, že by byl na nějakém školním vystoupení a podobně. Jako bych byla sama od doby, co mi maminka umřela. Nikdy jsem se nedozvěděla, jak vlastně. Co mi po mamince zůstalo, bylo několik věcí, no jeden pokoj, plný jejích věcí, šatů a podobně. Mrzí mě, že jsem ji nemohla poznat. Třeba by byla pyšná, jsem na hudební škole, na škole, kde byla i ona. Byla tu, jen málokdo to ví.

"Hej Cat" ozvalo se zvenčí. "Už jdete pustit vězně?" odpověděla jsem ostrým tónem. Otevřely se dveře u auta a u nich stál Bones. "Můžu jít domů?" řekla jsem poníženě. "No, ale když půjdeš domů, neuvidíš tohle" Začínala jsem si myslet, že jsem úplně mimo. Možná to bylo tím vzduchem v zavřeném autě. Ale když jsem vystoupila, nemohla jsem zavřít pusu, nemohla jsem dýchat, to místo bylo kouzelné, přesně jako z pohádky. Ani nevím, jak bych to mohla popsat, ztratila jsem dech. Všude byli květiny, různé obrázky, obrazy, svíčky, zamilované, ale i smutné věci. Jakoby to místo patřilo do mezi-světa. Jak jsem tak procházela tím místem, zapomněla jsem na realitu i čas.

"Musím domů" řekla jsem Bonesovi, který kráčel vedle mne. "Opravdu?" řekl s takovým smutným výrazem. "Ano, je pozdě a zítra je škola a a" "chápu" dopověděl větu a šli jsme zpět k autu. "Je to nádherné místo" řekla jsem s rozzářenýma očima Ianovi. "Jak jste tohle místo našli?" zeptala jsem se. "Je to naše místo Cat, něco jako náš domov, tak jako pro tebe New Jersey. "New Jersey není můj domov, Iane" řekla jsem otráveně, když jsem si vzpomněla na neustálé připomínky, jaká jsem černá ovce rodiny atd. "Ale je, teď tomu nevěříš, ale bude, mimochodem Cat, zítra je u Raynolda halloween, půjdeš?" Nevěřím? Cože? "Jo jasně, půjdu ráda" řekla jsem. To už jsme byli před mým domem.

Když jsem vystoupila, všimla jsem si tátovo auta, které skoro nevídám, a je dost brzy na to, aby byl doma. Hlavní dveře bylo odemčené a svítilo se jen v kuchyni, která je dost velká na to, aby se nezvaný host mohl schovat. "Tati?" zařvala jsem. Nikdo se neozval. "Tati?" a stále jsem šla pomalu do kuchyně, ze které se snadno přechází do červeného obývacího pokoje s krbem. Někdo seděl na pohovce směrem k plazmové televizi, kterou jsem nikdy neměla ráda. "Tati?" stále nic a to už jsem skoro stála u pohovky. Nakonec jsem poznala, že je to opravdu táta, rozběhla jsem se a začala řvát "Tati?" Pořád se ani nepohnul, prostě neodpovídal.

Život jedné středoškolačky

/Úvod/ /1.díl/ /2.díl/

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 *Aník* *Aník* | E-mail | Web | 18. února 2014 v 20:42 | Reagovat

wou... dokonaly..

2 PeťuŁka PeťuŁka | E-mail | 18. února 2014 v 20:49 | Reagovat

Děkuju! [1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama